Kajuta, kterou sdílím s Martinou, se nachází pod frekventovanou palubní trasou k jednomu z WC. Spím na horní palandě a „strop“ mám od hlavy asi 30 cm. Takže když zhruba od 5 h ráno začínají lidi postupně WC navštěvovat, je to, jako by mi skoro chodili po obličeji. Nedá se pak už moc spát.

V 7:45 jdeme na ranní cvičení s EvouK – hezky na sluníčko. Cvičíme na najzazším cípu mola. Na něm je umístěná v dlažbě vyznačená větrná růžice – koukám, co je tam druhů větrů (búru a jugo znám, ale ostatní teda ne). Zapomněla jsem si ji vyfotit, tak přikládám aspoň náhled maps.google:

N - tramontana, NE - búra, E - levanat, SE - jugo, S - oštro, SW - lebić, W - punenat, NW - maestral

Po rozcvičce snídaně: výborné rizoto a klasika.

Následuje brífink. Zdeněk nabízí 2 možné cesty:

• Výjezd na nejvyšší horu ostrova - na Stražu (408 m. n. m.)
• Koupačka na Kalifrontu (cesta přes prales)

Samozřejmě – my jedeme obojí.

Před odjezdem mi Láďa sděluje, že mi upravil sedadlo na kole, protože jsem ho měla moc vzadu (nebo vpředu? - každopádně se všichni bikeři nezávisle na mně shodli, že ho mám nějak blbě, a že se mi na něm jede nepohodlně /-:).

Je vedro, na Stražu půl cesty kolo vedu, připadá mi to efektivnější než to šlapat (poměr síla/rychlost) – odhlédnu-li od toho, že bych to neušlapala (-: Navíc se mi moje upravené sedlo vzpříčilo, takže mi trčelo mezi nohama vzhůru, což nebylo zrovna moc user friendly.

Obzvláště výživný byl jeden úsek stoupání, který měl podle mě tak 40 stupňů a kde z jedné strany byl kolmý sráz a z druhé kolmá skála vzhůru lemovaná průvodem německých turistů, kteří na nás vesele pokřikovali. Celkem jsem uvítala, že neumím německy…

Obdivuju všechny, co to vyšlápli celé (což byli skoro všichni z té party, která se na Stražu sápala).

Nahoře to ale stálo za to – krásný rozhled, EvaK tam našla miniaturní keříky divoké trnky (i s plody). Je tam vysílač a nadohled ostrov, kde Tito koncentroval proruské komunisty – jak nás informoval Zdeněk. Hodně pustý ostrůvek.

No a pár metrů pod vrcholem na nás čekala hospůdka s pivem s horskou přirážkou (25 kn), které jsme si plně zasloužili a s krásnou vyhlídkou na moře a ostrůvky kolem. Stáňa s Michalem testují na Tondovi druh whisky, kterou podávají ve spešl placatce. Tonda nepoznává (byla to „Bunna“). Nicméně pohoda brzy končí, hospody dosáhli i naši známí němečtí turisté a je po klidu.

Svištíme dolů do přístavu, brzdy přežily. Lahodi zůstávají v přístavu na oběd, my pokračujeme dál do pralesa směr Kalifront na stejnojmenném poloostrově - na opačný konec ostrova.

Cestou potkáváme vracející se druhou část lodi – později lituju, že jsem se neotočila a nejela k lodi s nimi.

Cesta není až tak dlouhá, ale pro mě náročná, jsem tak nějak bez energie. Zero power.

Dojedeme na konec - do Kalifrontu, ale ani se nemůžeme kochat, jak to tam je krásné a mažeme zpátky k Silvě – není už moc času – odplutí se má konat ve 14 h. Prales je krásný, ale nestíháme a navíc ještě k tomu píchnu. Naštěstí za mnou uzavírá konvoj Míša - galantně mi s tímto problémem pomáhá, za nějakou dobu se vrací zjišťovat naše zdržení i Tonda a zručně mi oba dají kolo dokupy (já bych to samozřejmě spravila sama, ale potřebovala bych na to pár hodin a ty v tuto chvíli nemáme (-: ). Svištíme dál, makám, co mi moje neexistující síly stačí.

Cestou Zuzku něco kousne za jízdy do ruky, ihned jí to slušně oteklo. Ještě pár dní s tím pak zápasí. Do přístavu se vhrneme jako velká voda v 13:56. Kola na horní palubu a Silva ihned odjíždí.

34 km. (Zde bych chtěla doplnit své pojednání o bikerech²⁰⁰⁵ z minulé kololodi o tento poznatek:"Čím méně km bikeři za den zdolají, tím náročnější mají za sebou trasu.")

V hospodě na Straži nám Zdeněk slíbil koupačku na kotvě, takže piva, plavky a horní paluba a čekáme, až dorazíme na vhodné místo.

Láďa mi upravuje sedadlo zpět do původního stavu.

Kapitán Ivan zakotví poblíž nějakého ostrůvku, nastává hromadná koupačka. Voda má jen 19°C – na mě moc málo. Takže jsem ve vodě jen malou chvilku a stačí. Ostatní ale dovádějí, skáčou z horní paluby, potápějí se (EvaK vytahuje z vody pár živočichů), Martina je nadšená z kajaku. Než ale na kajak vlezla, dělala pár minut v rámci osmělování se úžasnou ozdobu schůdků.

Koupačka trvá 1,5 h. Pak odjezd na ostrov Lošinj.

Přijíždíme za šera do malého přístavu Veli Lošinj k molu, kde jsou rozestavené stolky přístavní hospůdky a u nich lidé usazení k romantické večeři se svíčkami. Asi se jim vůbec nelíbilo, že hned u nich zakotvila Silva ověšená zpocenými triky a ponožkami, ručníky a spodním prádlem a spoustou povykujících rozdováděných lidí na palubě…

Večeře:

• Smažené olihně s bramborovo-mangoldovou kaší,
• čočková polívka,
• okurkový salát
• a vynikající zákusek (pudingovo-šlehačkový), který mnoho jedinců ani nedokázalo sníst celý. Já jo, ale mám teda s tím co dělat a nemůžu se pak ani ohnout.

Po večeři EvaK ukazuje na notebooku fotky flóry, které nafotila v Zadaru a říká nám, jak se které ty rostliny jmenují.

Je celkem chladno, jdeme na večerní procházku. Krásný záliv a městečko. Je na něm vidět, že je rakouského původu. Na procházce pozorujeme různou havěť – např. mnohonožky. Chvilku posedíme u druhého přístavu – idylka. Vracíme se na loď, Pepa a já vytahujeme Metaxy, je celkem velká účast společensky naladěných lidí – dokonce i Eva s Martinou. Řeší se mnohonožky, EvinaK rozsáhlá sbírka bio-knih na lodi a otázka vzniku názvu makadam pro typický povrch cest na ostrovech. Zdeněk říká, že je to název odvozený od vynálezce toho povrchu – jistého inženýra MacAdama, já zas nastoluju otázku, zda by to nemohlo být odvozeno od makadamových ořechů.

Poznámka "pod čarou": doma pomocí Googlu zjišťuju toto:

Pojem makadam:

• Ve významu „drť“ odvozeno od jména stavebního inženýra Johna L. MacAdama.
• Ořech je pojmenován po chemikovi Johnu Macadamovi, jiné zdroje hovoří, že po filozofovi Dr. John Mac Adamovi a další zas, že po Johnu Macadamovi, což byl kolega botanika Ferdinanda von Mueller, který rod Macadamia popsal.

Nakonec zůstáváme Martina, Lahoďáci a já. V 1 h jdeme spát.

• Zpět
• Pokračuj